Život mi nedal to, co jsem chtěla.

Byla období, kdy jsem měla pocit, že mi život bere to nejcennější.

Že mi zavírá dveře, které jsem si přála otevřít. Že mi nedává vztahy, po kterých toužím.

Že mi bere jistoty, sny i představy o tom, jak by měl vypadat šťastný život.

Život mi nedal to, co jsem chtěla a přesto byl ke mně vždy laskavý.

Ne vždy jsem to tak viděla.

Byla období, kdy jsem měla pocit, že mi bere to nejcennější. Že mi zavírá dveře, které jsem si přála otevřít. Že mi nedává vztahy, po kterých toužím. Že mi bere jistoty, sny i představy o tom, jak by měl vypadat šťastný život.

Dnes bych řekla něco jiného.

Život mi nedal všechno, co jsem chtěla. Dal mi přesně to, co jsem potřebovala.

A právě partnerství bylo místem, kde se to ukazovalo nejzřetelněji.

Nejvíce jsem se učila tam, kde jsem nejvíce "milovala?".

Nejvíce jsem rostla tam, kde jsem nejvíce trpěla.

A největší dary přicházely převlečené za zklamání.

Zažila jsem sílu virtuálních vztahů, které existovaly v představách, ne ve skutečnosti. Vztahy, které živila naděje. Vztahy, které nikdy nemohly být naplněny tak, jak jsem si přála.

Vztahy, ve kterých bylo mnoho blízkosti, mnoho sdílení, mnoho slov a někdy i mnoho přání.

A pak přijde věta, která rozřízne všechny iluze.

„Miluji tě, ale nevyberu si tě.“

Dlouho jsem si myslela, že je to rozpor. Dnes vím, že není. Za touto větou se často skrývá ještě jedna věta, ta nevyslovená. "Neudělám nic jinak, nechám si ve svém životě vše původní.“

A právě zde začalo skutečné setkání se sebou.

Dokud čekáme, že se druhý změní, zůstává část našeho života v jeho rukách.

Dokud doufáme, že jednou pochopí, jednou uvidí, jednou si vybere, odkládáme vlastní život na později.

A tak nás život někdy zastaví. Ne proto, aby nás potrestal.

Ale aby nás vrátil domů.

K sobě.

Teprve zpětně jsem začala rozpoznávat všechny podoby ženy, kterými jsem prošla.

• Byla tam oběť.
• Byla tam malá holčička, která byla ochotná přijmout téměř cokoli, jen aby nezůstala sama.
• Byla tam žena, která potřebovala být chytřejší, vědomější a silnější než ten druhý.
• Byla tam ta, která zachraňovala.
• I ta, která čekala na záchranu.

Dnes se na všechny dívám s laskavostí.

Každá z nich dělala to nejlepší, co v danou chvíli uměla. Každá z nich mě vedla blíž ke mně samotné.

Protože skutečná proměna nezačíná ve chvíli, kdy najdeme správného partnera.

Začíná ve chvíli, kdy přestaneme opouštět  a ztrácet sami sebe.

Když se žena začne opravdu milovat, neznamená to, že se stane dokonalou.

Neznamená to ani, že už nikdy nebude smutná, zraněná nebo nejistá.

Znamená to něco mnohem prostšího.

Přestane odevzdávat klíče od svého života do rukou druhých.

A právě tehdy se něco změnilo. Ne svět. Ne muži. Ne okolnosti.

Promněnil se můj pohled. Proměnil se pohled ženy.

A možná právě tehdy jsem dokázala poprvé uvidět sebe a také muže, člověka, který před ní stál celou dobu.

Člověka, který nepotřebuje zachraňovat. Ani být zachraňován. Člověka, který když nechce změnu, tak ho nechám jít. 

... a také vytvořit prostor člověku, který umí stát sám v sobě.

A vedle něj může stát také ona.

Ne jako polovina hledající doplnění.

Ale jako celá žena.

pokračování v příštím článku

s láskou Monika

AKTUÁLNĚ

Začít změnu sebe sama

DALŠÍ ČLÁNKY