Pozvání vody
13. června 2022
U snídaně. Beru do rukou pastelku a ruka se sama pohybuje po papíru a kreslí pravidelné obrazce. Jak budou souviset s dnešním dnem se dozvím až večer... cítím naléhavost.
Kdo mne volá? Co mne čeká?
Klid, ticho a vzrušení a nutkavost
Po skupinové práci lidé odjeli domů. Místo utichlo a vydechlo si. Znovu je cítit rytmus srdce, kterým tepe země, ten vítr, kterým místo dýchá. To stejné ticho a naplnění se rozprostírá i uvnitř mne. Zároveň pociťuji chvění... nějakou nutkavost a vzrušení. Znáte ten pocit, kdy cítíte, že vám někdo volá...
Ráno u snídaně. Beru do rukou pastelku a ruka se sama pohybuje po papíru a kreslí pravidelné obrazce. Jak budou souviset s dnešním dnem budu vědět až večer... zatím se chystáme na cestu.
Po semináři zůstáváme jednu noc na Belvederu. Na druhý den mne má kamarádka, skvělá Arte tarapeutka bere sebou do Maxova. Ona zde má školení a já se projdu venku. Vůkol jsou výhledy a husté lesy. Táhne mne to tam.
Vůně se povalují jedna přes druhou
Je po dešti. Kráčím cestou a lesem vzhůru. Nadechuji les a vlhkost, ve které se tak hustě povalují vůně jedna přes druhou.
Pozoruji balvany okolo cesty, porostlé mechem. Dívám se na kapradiny, ty čarovné rostliny… Prohlížím si tvary stromů a pohyb vody po silnici…
Ten známý pocit uvnitř
A pak to přijde. Ten známý pocit. Volání uvnitř.
Otáčím hlavu, oči sledují prostor okolo mne. Nevím co, hledám, jen vím, že ve svém těle poznám impuls, zacítím směrování.
Tam. Vylézt na val, vstoupit do lesa, tam nahoru, někam tam, k tomu vyvrácenému stromu.
Jdu tím vybraným směrem a nohy cítí pod sebou vodu. To mne umí uvnitř rozjasnit. Jdu dál a najednou světlo prudce pohasnutí.
Zápach smradlavého černého bahna, jako nekrózního masa v ráně. Dvě tůňky vedle sebe. Dříve jedna, s větvemi, klacky a spadaným listím.
Pokyn je zřetelný. Vyčisti to. Vracím se do auta, malá lopatka na písek při náledí je mocný pomocník. Klacky, větve, zápach bahna. Trochu jsme se postříkala a nejdou se propadla a sklouzla do “vody”.
-------------------------------------------------------------------------------------------
Hodina, dvě… čas ubíhá… a najednou se voda čistí. Sedím tu. Sama v lese? Nikoli.
Dívám se do vody. Dokonáno jest. Cítím se propuštěna. Je to tak věcné i tak hluboké.
Snímám ze svého krku květ života a daruji jej vodě. Pro čistotu, pro život, pro poděkování ti. Tobě vodo, poděkování životu, který cítím v sobě, díky tobě.
Děkuji, děkuji, děkuji.
Je hotovo, mohu se vrátit zpět? Dám si čaj a pojedeme domů. Jenže ranní neklid se ozývá znovu. A pak je zahlédnu. Varhany. Mé ranní obrazce.
Panské skály u Kamenického Šenova. Co jsme vnímala tam, to je zase jiný příběh...
s láskou milá vodo, Monika
Mé ranní obrazce.
P.S.:
Tento několik let starý příběh se zdá být více a více aktuální. Být v harmonii se živly je velké a hluboké učení. Být v harmonii s vlastními smysly a poznat, že máme vnější smysly a také vnitřní... Co který nese, co znamená, jak souvisí jejich harmonie se zdravím... jak s nemocí a proč je třeba se vodě poklonit a uctít ji i v sobě?
Těší mne, máš-li v sobě otázky. Otázky jsou jako modlitby, jenž jsou vyslyšeny. Věřím, že svého .průvodce najdeš.
www.vedomyzivot.com