Potkala jsem takového muže

Potkala jsem takového muže. A je to krásné i náročné. Možná dokonce náročnější, než byly všechny vztahy předtím. Jen jiným způsobem.

Dříve jsem si myslela, že náročné jsou vztahy plné nejistoty.
Když nevíte, na čem jste.
Když čekáte na zprávu.
Když doufáte.
Když milujete člověka, který stojí jednou nohou ve vztahu a druhou mimo něj.
Když přemýšlíte, co udělat lépe, více nebo jinak.

To všechno je náročné.

Jenže je to náročnost, kterou dobře známe. Je to náročnost našich starých zranění. Naší potřeby být vybrána. Být dost. Být milována.

Pak ale přijde něco nečekaného.

Potkáte člověka, který před vámi neutíká.
Neuhýbá.
Nemizí.
Neschovává se za role.
Nepotřebuje být silnější než vy.
Nepotřebuje vás zachraňovat.

A najednou zjistíte, že zmizelo místo, kam jste si léta promítali své příběhy.

Nejistota odešla.

A s ní odešla i možnost schovat se za ni.

Najednou už není koho obviňovat. Není proti komu bojovat. Není koho přesvědčovat.

Zůstáváte sami se sebou.

A právě tehdy začíná jiná práce. Práce mnohem jemnější. A mnohem pravdivější.

Dlouho jsem si myslela, že hledám muže, který unese mé emoce. Dnes vím, že to byla jen část příběhu. Skutečná otázka zněla jinak.

Existuje muž, který unese mou sílu?

Mou hloubku? Mé poznání? Moji citlivost? Mou svobodu?

Existuje muž, který nebude potřebovat, abych byla menší, než jsem?

A odpověď přišla.

Ano. Existuje.

Jenže pak přichází další překvapení.

Musím unést sama sebe.

Musím unést, že už nemusím být menší. Že už nemusím skrývat svou moudrost. Že už nemusím vysvětlovat svou citlivost. Že už nemusím bojovat o své místo.

Najednou je tu prostor.

A prostor je někdy děsivější než omezení. 

Protože v omezení víme, proti čemu se vymezujeme.

Ve svobodě se setkáváme sami se sebou.

Dnes chápu, že zralý muž není muž bez strachu. Není to muž bez bolesti. Ani muž, který má všechny odpovědi.

Je to muž, který se setkal se svou vlastní zranitelností a neutekl před ní.
Proto se nemusí bát ženských slz.
Proto nemusí opravovat její smutek.
Proto může zůstat.
Naslouchat.
Držet prostor.
Být.

A stejně tak se zralá žena přestává schovávat za svou sílu.

Přestává dokazovat, že všechno zvládne sama.

Přestává být tou, která všechno ví.

Dovolí si být člověkem.

                                 A právě tehdy se mohou potkat.

Ne zachránce a zachraňovaná.

Ne učitel a žákyně.

Ne dvě poloviny.

Ale dva lidé.

Dva lidé, kteří už pochopili, že láska není místo, kde máme získat sami sebe.

Láska je místo, odkud můžeme sami sebe sdílet.

Možná právě proto je takové setkání krásné.

A současně náročné.

Protože už není za kým se schovat.
Není kam utéct.
Není koho měnit.
Je tu jen život.

A dva lidé, kteří se učí být pravdiví.

K sobě.
I k sobě navzájem.

A někdy, když se na svůj život podívám zpátky, cítím obrovskou vděčnost.

Za všechny iluze.
Za všechna zklamání.
Za všechna čekání.
Za všechny dveře, které zůstaly zavřené.

Protože právě ony mě přivedly sem.

Do místa, kde už nehledám dokonalou lásku.
Do místa, kde mohu milovat skutečnost.

A ta je mnohem krásnější, než byly mé sny.

Děkuji, s láskou Monika

AKTUÁLNĚ

Začít změnu sebe sama

DALŠÍ ČLÁNKY