A války ustanou...!

"Kdy války ustanou?"

Války ustanou, když budou lidé vytvářet kulturu míru. Každý jeden v sobě. 

Jakmile duchovní lidé pracovali na sobě a skrze sebe pro ostatní, pak byli viditelní a mnohdy byli terčem pro každého, kdo je odmítal. Ta doba končí. Zviditelnění lidí, kteří ukazují směr se posouvá do roviny jednotlivců. Moudrost se šíří odspodu. Lanka, která hýbala lidmi jako s loutkami, se trhají.

"A kdy se to stane a jak se kultura míru dělá?" 

Jakmile člověk rozpozná válku v sobě. Někteří tomu říkají rozpoznání vlastních stínů. Já mám ráda  termín poznání celistvosti, který v obsahuje jednotlivé kroky rozpoznání příčiny a následku a integrace. 

"Chceš říct, že rozpoznám-li válku v sobě tak války na světě ustanou?"

Ne hned, ale ano. Dovol mi to vysvětlit.

Jakmile člověk v sobě rozpozná válku, přestane vinit druhého. Přestane přenášet svou nespokojenost na jiné. Neobviňuje druhé, nehrotí stavy, aby si v nich mohl ulevit. 

Pokud si vskutku člověk povšimne války v sobě, otočí tam pozornost. Je to místo sváru. Hledí přímo na něj. Tak hledí přesně do místa, kde může být válka eliminována. Hledí na toho, kdo válku způsobuje. Na sebe.

Jeho spor, jeho napětí, je u něho samého. Jeho frustrace se vybíjí na druhé. Na dítě, na manželku, na podřízeného, na debila v autě… na kohokoli a cokoli, co se hodí. Však to okolo sebe vidíme

Pokud takový člověk začne řešit stav v sobě, již řeší svou situaci. A bude sbírat odměnu na každém kroku svého života. Na správném i na chybném.

"Já skoro nevím, o čem to mluvíš. Mám pocit, že všechno se děje jen zvenku a já nemohu než reagovat."

To je od tebe hezká retrospektivní zpráva. Mnoho lidí neví, že nejsou v celistvosti a co horší, nevědí, že neví. Když už se zabýváš otázkou, “jak se to dělá”, voláš tím po odpovědi a po navigaci. Každý, kdo se začne ptát, najednou objevuje odpovědi skrze nadpisy článků, knihy, naráží “náhodně”na videa a má-li to štěstí, či je to jeho cesta, tak i na živého učitele. 

To už je takový zákon. Odpovědi přijdou, pokud se zeptáš! A je-li žák připravený, učitel se najde. 

Ve tvé otázce je skrytá i odpověď. Ano máš pravdu, že zprvu se zdá, že se vše děje jen venku. Než člověk zjistí, že má i vnitřní smysly a vnitřní možnost nastavit sebe sama do žádoucí nálady a prožitku. Trvá to a chce to osobní zkušenost a ochotu na sobě pracovat, než se staré nastavení může přepsat na nové.

Ne nesmaže se to staré, ale integruje se nové. Obojí v člověku zůstane. Cesta vede přes osobní prožitek. Nejlépe skrze konstelace či osobní hlubinnou a prožitkovou zkušenost. 

Informace jsou cenné, ale jen v úvodu cesty. Přečíst si recept a uvařit jídlo je velký rozdíl! 

Ten kdo to myslí opravdu vážně a chce zjistit kým je, tak toho bych pozvala do University vědomého života Amonit. Ale musím upozornit na to, že to intenzivní a komplexní práce.

Lidé, kteří na sobě pracují by měli umět a přirozeně vytvářet kulturu míru.

"Jak se chodí do sebe? Jak poznám, že jsem správně."

Usmívám se, protože tohle je tak přirozená otázka. Uvidíš, že na to přijdeš.

Řekněme teď, že bolest tu umí být a ty umíš chápat její smysl a být soucitný. Vědět, zda máš zasáhnou a také jak. 

To neznamená, že lidé nejsou vystaveni vnějším okolnostem. Nikoli. Ty tu stále jsou. Vnější děje. Otázkou je, co s tebou udělají. A mojí cílem je aby ti, kteří projdou Amonitem věděli, jak si udržet klid, jako oko hurikánu, uvnitř sebe.

Znají a prozkoumávají vnitřní prostor, ve kterém vidí důvody k napětí a sváru. Umí se uklidnit, poznat z čeho vyvěrají a tak jim nedopřát podmínek pro další eskalaci.

Kultura míru je proces. Kultura míru je životní postoj s odpovědností za sebe. 

"Kultura, to mi zní tak jemně a najednou vidím, že to je nástroj síly."

Je to životní postoj, ve kterém jedinec vnímá svou sílu. Jednou menší, jindy větší. Jednou je ve flow a lehkosti, jindy je v úsilí. Ve všech podobách síly, si uvědomuje, že sílu má on sám. Že je svobodný a rozhoduje o sobě. Tzn., že přijímá následky jako výsledek vlastních kroků a vlastních rozhodnutí.

A to vůbec není jednoduché. Poznávat sebe a pochopit principy závislosti akce a reakce je velká práce. Vyžaduje odvahu. A tuto cestu mohou dehonestovat jen ti, kteří netuší oč jde a nikdy jí sami nenastoupili.

Ti, kteří na tuto cestu vstoupili a ušli na ní nějaký kus, ZRAJÍ a zahlédnou, co sami tvořili. Jsou citliví, silní a láskyplní. A to nesou v sobě, o to stále pečují a stále udržují.

"Co to znamená?" 

Znamená to, že člověk ví, že chce uhasit plamen sporu a dělá pro to, co může.

Zatímco jedinec, který tohle nerozpozná pořád a stále dmíchá svár okolo sebe. Sám je ve válce a působí mu falešný pocit uklidnění, že to tak nemá jen on sám.

"Můžeš mi dát nějaký příklad války v člověku?" 

Mohu. Bude vypadat velmi jednoduše. Právě pro svou jednochudost je mnohými přehlížený. Lidé si myslí, že to je normální, i když není. 

Např. 

Je sympatický muž. Charismatický a používá slova jako rytíř. Jeho slovník je plný hodnot a oslav lidských ctností. A tento muž pronásleduje a bije svou ženu. Ví o tom. Umí se i omluvit. Občas řekne, že to je fakt špatné, co dělá. Zároveň má nějaké množství fanoušků, následovníků a domnívá se, že je dobrý, když za ním lidé jdou. Má své publikum.

Dívá se na své úspěchy u lidí a svou válku, nevidí. Nevidí, že ji nosí v sobě a dříve než bude chtít vést lidi, by si měl uvědomit jakou ideu v něm mu živí pozornost lidí.

Druhý příklad:

On velmi sečtělý a vzdělaný muž. Společensky úspěšný. Velké množství peněz, prestiž. Mluví o pocitech. Zvenku pro kolegy a kamarády je bez potíží. Válku žije doma. Vidí na ní ve vztahu. Zdá se mu, že ona je nepatřičná, ona je afektovaná, ona dělá věci, které by nemusela, které dělat nemá… Proto jí říká, co má dělat, jak se má změnit, jak se má chovat. Myslí,  že když jí to řekne - už udělal dost. Teď je na ní, aby se podle toho zařídila. Už řekl, co je třeba a nevšimne si, že radí a káže. Nevšimne si, že dává pokyny a nerespektuje druhého. Vidí jen sebe a zároveň neví, co sám potřebuje. Neví, že potřebuje vyléčit v sobě důvěru a vzájemnost a své seběvědomí.

Bez něho, je ve válce. V sobě a se svou partnerkou… a bude dál i když přečte další metry knih. 

Posune se, až ve chvíli, kdy se sebou něco udělá. Kdy se podívá do sebe. A najde to místo, kde vzniklo zranění neboť na něm jeho postoj vyrostl a on jej vypracoval.

A až tu změnu v sobě provede, už poprvé až se to stane, tak začne pracovat na kultuře míru.

A to je odpověď na první otázku: "Kdy zavládne mír ve světě?"

V ten moment okamžitě pohledu do sebe, začínáš vytvářet kulturu míru. Okamžitě u toho člověka se děje změna. Okamžitě u tebe i kohokoli se děje změna. 

"Mír napořád?"

Chceme-li uvidět mír okolo sebe - musíme o něj pečovat. Mír tvoříme tím, jak dnes myslíme. Co neseš v sobě - to budeš zítra vnímat okolo sebe a sklízet. Co bys chtěl sklízet - to jsi musel zasadit! Zní ti to krutě? To chápu, ale nic krutého na tom není. 

Chtěl bys viděl mír okolo sebe? Ve větším celku to má časový posun. Vnější válečný stav podmiňují a podporují všichni ti, kteří ho mají v sobě.

Nuže… člověče. Je třeba začít u sebe. A mýlil by ses, pokud by sis myslel, že jedince je málo.

Sám jsi vše, co můžeš změnit. 

Tak pojď.

S láskou a důvěrou ve spiritualitu a lidskost Monika Hasalová

AKTUÁLNĚ

Začít změnu sebe sama